Flóra Járy Cimrmana

Tato přednáška pochází s dílny ASOCIACE pro obrodu Járy Cimrmana (APOJC), která nám laskavě udělila souhlas k jejímu publikování na těchto webových stránkách Spolku Koloděj. Souhlas je platný pouze při zachování všech autorsko-právních náležitostí spojených s APOJC.

Vážení přátelé,

než vás seznámím s novými objevy na poli cimrmanologie, dovolte mi na úvod jen malé informační odbočení od tématu dnešního večera.

ASOCIACE pro obrodu Járy Cimrmana, kterou tu dnes zastupuji, přijala milé pozvání našich kolegů ze Spolku Koloděj, aby vystoupila na dnešním osvětovém večeru, který je celý koncipován s přihlédnutím ke dvěma českým velikánům: Jaroslavu Cimrmanovi a Zimoslavu Bauhausovi, a samozřejmě s ohledem na jejich vztah především k rostlinné říši. Co se týká druhého velikána v pořadí, Zimoslava Bauhause, toho vám již stačili ve stručnosti představit naši kolegové ze Spolku Koloděj, a protože život a dílo Járy Cimrmana je předmětem bádání zejména naší společnosti, přiblížím vám za okamžik novinky z našeho oboru, který je už, myslím, neodmyslitelně spjat s tímto českým géniem.

Jelikož je dnešní program velice nabitý, měli jsme z časových důvodů možnost vystoupit jen s jednou jedinou přednáškou. My sami jsme toto omezení prožívali velice napjatě - nevěřili byste, jaký neklid to skutečně v řadách naší společnosti vyvolalo. Najednou totiž chtěli všichni členové na dnešním představení vystoupit, ale nikdo neměl, co by přednesl. Dohady skončily až v okamžiku, kdy se rozhodlo o tom, že vystoupí osoba nejschopnější, celkově aktivní a po vizuální stránce ucházející. Kdo to byl, jistě nemusím dodávat...

Přes svůj kladný vztah převážně k lidské činnosti, tj. k umění, vědě a technickým vynálezům, zůstal Cimrman také příznivě nakloněn přírodě. Když pro dnešní večer pomineme sféru živočišnou, kde v popředí jeho zájmu stála zvířata pro ostatní často nezajímavá, z laického pohledu by se dalo říci až hloupá, jako jsou např. prvoci, dešťovky, slepice a třeba i blboun nejapný, měl Cimrman k přírodě velice vřelý, až přátelský vztah. Dokonce údajně o přírodě s oblibou říkával, že je to jeho druhá matka. V německém překladu: "Das ist meine zweite Mutter." Tuto, pro nás nevinnou větu bohužel vídeňský kolega prof. Fiedler zcela nepochopil a dodnes neví, kdo Cimrmana vlastně povil. Ale ponechme ho osudu... Pozoruhodné rovněž bylo, že zpočátku svého vědeckého zkoumání Cimrman překvapivě zařadil mezi hloupější tvory také mužskou pohlavní buňku, kterou neoblomně považoval dlouhý čas za jednu z nejneschopnějších a svou hypotézu odvolal až v době svého stáří, kdy dohady o tom, proč nemá potomky, vyšly najevo.

Počátky Cimrmanova vztahu k rostlinám lze datovat někdy do jeho dětství, kdy se jako každé dítě seznamoval se vším, co bylo nové a do svého okruhu pozornosti pochopitelně nezapomněl zařadit i rostliny. Poté však nečekaně jeho zájem o rostlinstvo ochabuje, zřejmě pod vlivem konečné fáze dospívání, a k obnově této náklonnosti k vegetaci dochází až v pokročilejším věku - na jaře roku 1912, kdy Cimrmana zastihujeme ve středním Mexiku. V této zemi se na pozadí začínající mexické revoluce na nějaký čas usazuje, aby sám na vlastní kůži vyzkoušel vliv tropického pásma na pěstování šípkové růže. Pro botaniky, kterých tu dnes vidím nepočítaně, uvádím pro přesnost i její latinský název: Rosa canina. Po několika měsících namáhavé práce Cimrman shledává, že ke šlechtění zřejmě zvolil nevhodné podnebné pásmo a jeho sny na založení šípkových sadů uprostřed tropů se začínají zvolna rozplývat. Smělé plány definitivně padají po zjištění, že se daří jen jeho kukuřici a cukrové třtině rostoucí poblíž jeho skromné chýše, kterým jinak nevěnoval žádnou pozornost. Cimrman se rozhodne vše "poslat k šípku" a celý samotářský podnik ukončuje. A nebylo divu, obhospodařovat tři hektary půdy, to už při masovém pracovním nasazení jednoho člověka dá nějakou práci...

V Mexiku však zůstává, nevzdává se a přesouvá se severněji, do státu Chihuahua, aby zde založil svou, později proslulou, kaktusovou farmu. Po neblahých předešlých zkušenostech ze samoty přijímá na výpomoc hocha, míšence bělocha a Indiánky – Pedro Emilio Diego Rodrígueze Sancheze, neboť "ve dvou se lépe pěstuje". Protože Cimrman příliš španělštinu neovládal, tím hůře maysko-aztécký dialekt, který Pedro Emilio Diego Rodríguez Sanchez hojně užíval – rozuměl mu snad jen souhlasné přikyvování: "Si, si, seňor..."; proto zřejmě Pedro dostal přezdívku Sisík. Praktičnost tohoto jména se posléze ukázala také při komunikaci na poli, kdy volání celého jména na svého pomocníka zbytečně ubíralo drahocenný čas, a proto i my dále zůstaneme u kratší verze.

Tento šestnáctiletý mestic pomáhal Cimrmanovi prakticky od počátků – od jednání s pozemkovými úřady, přes vykolíkování polnosti, setbu, až po šlechtění jednotlivých druhů. Aby toho nebylo málo, postavil si Cimrman poblíž lánu mamutí skleník o gigantických rozměrech 312 x 7,3 centimetru... /krátká pauza/ Totiž metrů, promiňte - to bychom tu gigantičnost nějak zmenšili... Na příkladu skleníku si můžeme ukázat, jak Cimrman opět předstihl dobu. Při šlechtění kaktusů a dalších sukulentů Cimrman vycházel z předpokladu, že má-li i v této zdánlivě jednoduché činnosti posunout lidstvo dále, je třeba nějakého účinného efektu. A tak přichází se skleníkovým efektem (my dnes tento přenesený termín známe z trochu jiné oblasti), tehdy šlo o převratnou metodu, která přesně kombinovala v ideálním poměru světlo, teplo, vodu a další speciální péči, a tak docházelo k neuvěřitelným pěstitelským úspěchům. Bohužel tento Cimrmanův ojedinělý recept se nám do dnešních dnů nedochoval... Dařilo se zejména jeho velkým cereusům, kaktusům rodu Echinocactus, Ferocactus a dalším. Za zmínku jistě stojí i speciálně vyšlechtěná Cimrmanova kaktusová odrůda, kterou Mistr s oblibou nazýval Candelabrus Cimrmanum, právě pro jejich typický sloupovitý tvar, jehož obvyklou výšku díky své metodě zdvoj až ztrojnásobil.

Jistě vás zajímá, jak je možné, že tyto Cimrmanovy úspěchy dosud nepronikly do světového povědomí. Odpověď je jednoduchá: ani nemohly. Sám Cimrman, spolu s Pedrem..., totiž Sisíkem celé své mexické působení dokonale světu utajili. S netajeným obdivem se to oběma dařilo až do srpna roku 1994, kdy mexická vláda neuváženě a zároveň nevědomky ohlásila dosud údajně největší naleziště zlata na světě. A tak se rozeběhla mašinérie druhého Klondiku, kdy do již zmíněné oblasti státu Chihuahua vniknul nekontrolovaný dav se zlatou vidinou v očích, ohánějící se těžebními právy. Ano, došlo na nejhorší, kdy při drancování půdy padla za oběť i Cimrmanova lokalita. Do celé věci se navíc, asi v pravý čas, vložila též "Sociedad Mexicana de Cactologia", jinak "Mexická kaktusová společnost", která zahájila okamžité jednání ve věci zastavení těžby zlata a následné rekultivaci tohoto pozemku. Tito kaktusáři taktéž uvažují o vyhlášení přírodní rezervace, či snad dokonce Cimrmanova národního parku. O celé záležitosti vás budeme průběžně informovat na našich internetových stránkách.

V této, pro nás vypjaté době se podařilo zachránit zhruba jen 1,5 % všech Cimrmanových exemplářů a to jen díky nečekané dobrovolné aktivitě Pedra Emilia Diega Alfreda Rodrígueze Sancheze, pracovně mu raději říkejme Sisík junior, neboť jde o syna Cimrmanova pomocníka, dnes již osmasedmdesátiletého muže.

My jsme měli nyní připraveno jedno překvapení, a já myslím, že už mohu vše prozradit. Totiž Sisík junior přijal naše pozvání na dnešní večer s tím, že přiveze ukázat Candelabrus Cimrmanum – v současnosti jediný exemplář tohoto druhu na světě. Bohužel ráno nám telefonoval, že na straně mexických celních úřadů nastaly nečekané komplikace, přesněji, že letecká společnost odmítla nést odpovědnost za dvaatřicet metrů dlouhý kaktusový unikát. Takže, snad příště...

Vraťme se však k Cimrmanovi. Jeho mexické působení tehdy nečekaně skončilo odjezdem zpět do vlasti, když cítil silnou potřebu podpořit svůj národ v houstnoucí politické atmosféře. Avšak ani ve své liptákovské vísce se nepřestal věnovat květeně. Ze střední Ameriky si přivezl jen několik drobnějších kaktusů, převážně bezostnatých a rovněž několik semen. Vliv špatné domácí atmosféry se podepsal nejen na obyvatelstvu, ale také na Cimrmanově vegetaci. Vše, co si dovezl, uhynulo. Přežila jen jediná dovezená rostlina z rodu Heracleum tropicana, svými vlastnostmi prakticky totožná s Bolševníkem obecným, kterou Cimrman pro okrasu vysadil za kůlnou, částečně též podél svého plotu a dál jí už nevěnoval pozornost. Když se však během několika týdnů v Liptákově rozšířila doslova epidemie vyrážky, jejíž příčiny jednoznačně směřovaly k Mistrově liptákovské chalupě, byl Cimrman nucen z rozhodnutí místního obecního úřadu, vše vymýtit a spálit. Jen pro zajímavost, počet za sebou položených vykácených bolševníků tropických se podle Cimrmanových výpočtů rovnal vzdálenosti půli cesty z Liptákova do Tanvaldu.

Na závěr mého příspěvku bych snad jen na okraj přiblížil Cimrmanův druhořadý pracovní poměr, který jen znovu dokazuje jeho ušlechtilý vztah ke všemu živému, kdy pro pohřební službu firmy "Lopata & Hloubil" s citem vázal pohřební věnce s poutavými hesly.

Děkuji za pozornost

CiDr. Robert Holeček