Bauhaus a květiny

Když jsme se zabývali tématem Bauhaus a rostliny, dospěli jsme ke zjištění, že Bauhaus se zaměřil především na zemědělství. Prvním jeho počinem v této oblasti byla hloubková celoplošná orba pomocí dynamitu. Zde je nutno předeslat, že k této metodě ho inspiroval Cimrman svým metáním hnoje pomocí dynamitu.

Myšlenka hloubkové celoplošné orby byla prostá. Po celém poli se rozmístily nálože dynamitu a jediným výbuchem se pak celé zoralo. Při správném množství trhaviny byla orba dokonalá. Vedlejším účinkem pak bylo naprosté vyhubení všech hlodavců a dalších polních škůdců. Přesto Bauhausova orba nenalezla uplatnění.

Nevýhodou bylo právě stanovení množství trhaviny. Při poddimenzované náloži – to znamená když jí bylo méně než bylo třeba – aby všichni rozuměli – došlo k nadnesení vrchní ornice asi dva metry nad zem a jejímu zpětnému pádu. Tímto došlo k jejímu upěchování a to do té míry, že poté již nebylo možno orat ani klasickou metodou. Jestliže byla nálož předimenzována – to naopak znamená když jí bylo více – došlo opět k nadnesení vrchní ornice, ovšem do podstatně větší výšky, ve které byla ornice silnými stratosférickými větry rozptýlena po širokém okolí. Další poznatek pak tuto metodu zcela odsoudil k zániku. Bauhaus po uskutečněných pokusech zjistil, že nálože uvolňují do půdy látky, které ji znehodnocují a ta se pak stává neúrodnou. To někteří sedláci nesli velmi těžce, zvláště pak u Chlumce, či u Lipan neunesli další prohru na poli a neměli pro další pokračování výzkumů pochopení. Po vyléčení všech zranění se Bauhaus opět s novým elánem vrhl do další práce.

Přejděme však k samotným pokojovým květinám. Abychom se k tomuto tématu dostali, musíme se vrátit k již zmiňované přestavbě lycea. Bauhaus měl při plánování úprav na paměti především pohodlí stipendistů, tedy i pohodlí svoje. Ze zkušenosti dobře věděl, jak nepříjemný je dlouhý pobyt v uzavřené nevětrané místnosti. Stejně tak je nepříjemné případné větrání v chladných zimních měsících.

Aby tento problém vyřešil, rozhodl se použít velké množství pokojových květin, které měli zajistit potřebný přísun kyslíku. Proto byla ve stěnách lycea vytvořena celá řada výklenků, do kterých byly tyto květiny umístěny. Nám se podařilo zjistit přesný počet květin. To číslo je neuvěřitelné, bylo to přesně 958 kusů. Já tady mám jejich seznam, takže si je můžeme vyjmenovat… (Přednášející vyndá dlouhý seznam a začne číst latinské názvy květin, za chvíli přiběhne někdo ze zákulisí a něco mu šeptá) Ano. Tak z časových důvodů vyjmenujeme jen ty nejznámější.(Opět čte několik latinských názvů a vhodně to komentuje)

A právě díky tomuto množství pokojových květin začali stipendisté dosahovat vynikajících studijních výsledků. Vysvětlení je nasnadě. Takovýto počet květin produkoval obrovské kvantum kyslíku. Jak již bylo řečeno, v místnostech se nevětralo. Kyslík se tedy hromadil a zanedlouho jeho obsah ve vzduchu byl dvojnásobný. Tím docházelo k velkému okysličování krve stipendistů, což se samozřejmě projevilo na zlepšení činnosti mozku. A tedy to, co na normální škole pedagog probíral měsíc, to se na lyceu probralo za týden a s mnohem větším efektem. Stipendisti si pamatovali zhruba 99% přednášené látky. Došlo u nich však k návyku na zvýšené množství kyslíku a jakmile opustili budovu lycea jejich výkon prudce klesl. Veškerou energii jim bralo namáhavé dýchání, neboť museli do svých plic nadýchat dvakrát více vzduchu.

Velké množství kyslíku ve vzduchu skrývalo ještě jiné nebezpečí. Vzduch s takovýmto obsahem kyslíku byl vysoce hořlavý a tak pokusy při kterých vznikal oheň nebo jiskra nebylo možno předvádět. To se bohužel týkalo většiny pokusů, které se na lyceu prováděly a tak se nakonec Bauhaus s Cimrmanem rozhodli vybudovat oddělenou budovu laboratoře, ve které proudil venkovní vzduch. Z předchozího si však sami domyslíte, že v takové laboratoři výkon stipendistů prudce klesal a tím se brzdila teoretická výuka. Jak tento problém Bauhaus s Cimrmanem vyřešili zůstává prozatím zahaleno tajemstvím. Ale přejděme opět k hlavnímu tématu.

Aby zajistil květinám dostatek světla, vyprojektoval Bauhaus složitou soustavu zrcadel, která do každého výklenku zavedla potřebný světelný výkon. Tato soustava měla dvě varianty – zimní a letní. Přitom zimní sestava obsahovala zhruba dvakrát více zrcadel. A na tomto místě, (Přednášející přejde jinam) nebo raději na tomto místě bych vás rád upozornil na jednu maličkost. (Přednášející ukáže malý střípek) To je ona. Je to jediný dochovaný střípek z hlavního zrcadla Bauhausova systému. Toto zrcadlo bylo umístěno na střeše lycea a přivádělo mohutný proud slunečních paprsků do budovy. Ten pak byl rozdělován, systémem menších zrcadel, ke každé jednotlivé květině. K tomuto střípku se také váže pověra. Totiž, kdo se do něj podívá (Při povídání se přednášející sám do střípku dívá a zkouší to) a uvidí v něm celou svoji postavu, ten prý zkrásní. Tak já nevím. Já tedy nejsem optik, ale já myslím, že to snad ani není možné. Kromě toho jsme nechali udělat odbornou expertizu, která prokázala, že tento střípek pochází z kazového místa zrcadla. Čili, on vlastně, abych tak řekl, nezrcadlí. Tak to jen tak na ukázku. Ještě bych rád podotkl, že původně jsme tento střípek nechávali kolovat mezi posluchači, ovšem stalo se nám, že někteří posluchači se dost nebezpečně pořezali. Bylo z toho hodně krve, my jsme to pak museli uklízet, čili jsme to zrušili. Dokonce se nám také jednou stalo, že se střípek již nevrátil. Naštěstí se mezi posluchači našel jeden ostražitý člověk, já tu mám i jeho jméno – Jan Kaplan krycí jméno Kato, ten nás občansky upozornil, takže díky tomu jste i vy dnes mohli tento střípek spatřit.

Ale zpět. Nápad měl nečekaný úspěch. Květinám se dařilo výborně a brzy se staly pýchou Cimrmanova lycea. Když se o tom doslechli ve Vídeňském výzkumném ústavu botaniky, rozhodli se v lyceu umístit 20 vzácných exemplářů pokojových květin.

Při takovémto množství květin bylo nutno přijmout zahradníka, který se staral nejen o samotné květiny, ale i o čistotu a funkci zrcadel a o instalaci zimní a letní konfigurace. Tím vyvstal problém získání prostředků na vyplacení jeho mzdy. To Bauhaus společně s Cimrmanem vyřešili velmi rychle. O víkendech se lyceum proměnilo v botanickou zahradu. Nejprve se prohlídky konaly v češtině, ale na nátlak rakouského mocnářství, které nebylo ochotno toto tolerovat, byli nakonec Bauhaus s Cimrmanem donuceni konat prohlídky v němčině. Rakouský profesor Fiedler se pokouší vysvětlit tento obrat skutečností, že češtině tehdy ve Vídni rozumělo jen několik desítek lidí, vesměs stipendistů lycea. Bauhaus s Cimrmanem byli tedy, podle profesora Fiedlera, ke změně donuceni kvůli tomu, aby si zajistili větší návštěvnost.

Že se jedná o naprosto nevěrohodnou informaci dokazuje zápis v Bauhausově deníku, zde se mimo jiné zmiňuje i o tom, že alespoň jednou měsíčně byla prohlídka v češtině. Nejlépe bude, příslušnou pasáž ocitovat: „I když nás mocnářství nutí k prohlídkám v němčině, provádíme je s velkou nevolí. Jaroslav se mi svěřil, že se velmi těší na příští neděli, kdy je prohlídka v češtině, kterou jsme si jednou do měsíce vymínili. Řekl mi: „Zímo, už aby byla neděle, kdy si opět odpočinu od té prokleté němčiny. Ráno přijdu před bránu, abych se přesvědčil, že opět nikdo nepřišel a pak si konečně budu moci číst svoji oblíbenou knihu.“ Musel jsem mu jen přisvědčit.”

Bohužel, nakonec bylo nutno prohlídky v češtině zrušit úplně, neboť zahradník za dva měsíce odmítl neustále měnit názvy květin v němčině za české a naopak. Po stránce finanční však prohlídky splnily svůj účel a zisk z nich stačil nejen na úhradu zahradníkovi mzdy, ale i na další zvelebování lycea.

Celý tento nadějný projekt ukončil rok 1905 kdy přišlo léto nečekaně brzy a zimní sestava zrcadel způsobila naprosté a dokonalé vysušení všech květin lycea. Nazmar přišlo i 20 vzácných exemplářů Vídeňského botanického ústavu. I přesto, že se na první pohled jednalo o katastrofu, slavil Bauhaus nový úspěch. Lyceum sice přišlo o všechny květiny, ale zároveň tak získalo největší herbář pokojových květin v tehdejším Rakousko – Uhersku.

Osud herbáře byl velmi pohnutý. Když se o něm doslechli ve Vídeňském botanickém ústavu, začali se domáhat jeho vlastnictví. Jejich zdůvodněním bylo, že hodnotu herbáře tvoří především exempláře jejich vzácných pokojových květin. Bauhaus s Cimrmanem se hájili tím, že jsou autory myšlenky a že ústav zprvu nejevil o suché květiny zájem. Nakonec celý spor skončil u Vídeňského soudu, kde se řešil dlouhá léta. Herbář byl po tu dobu zabaven a uschován v archívu soudu, jako předmět doličný. Délka pobytu a skladovací podmínky vykonaly své. Listy herbáře, zavaleného hromadou předmětů z jiných případů, se vlivem vlhkosti slepily k sobě. Tento kompaktní papírový kvádr se tím stal naprosto bezcenným a když byl při jedné prohlídce archívu nalezen, soudní spor byl uzavřen. Další jeho osud je zatím neznámý.

Nám se přesto podařilo objevit jeden zachovalý list herbáře. Byl nalezen právě v archivu Vídeňského soudu, kde pravděpodobně z herbáře vypadl. Vy ho tady dnes uvidíte ve světové premiéře. To je on. (Přednášející ukazuje prázdný papír pouze s tabulkou) Jak vidíte jedná se o prázdný list určený k doplňování herbáře o další květiny.

Děkuji za pozornost.

Eiffel – Internetní ještěrolog pro vyšší záležitosti Spolku a Šéfredaktor