Rumunsko 2002 - pohoří Calimani

Spolek Koloděj se rozhodl letos strávit dovolenou aktivně a volba nakonec padla na přechod Rumunského pohoří Calimani.

Můžete si prohlédnout několik fotek z této akce.

Čtvrtek 25.7.2002

Vyjeli jsme z pražského Hlavního nádraží rychlíkem Pannonia ve 23:22. Na cestu tam jsme měli zajištěna lůžka, což stálo o 300 Kč na osobu víc, ale vřele tento způsob cestování doporučuji. Cesta probíhala docela v pohodě, každý vagón má svého stewarda, který má slušnou zásobu piva na prodej. Pouze celníci jsou velmi hluční a budí poměrně necitlivě.

Pátek 26.7.2002

V 18:15 jsme dorazili do Alba Iulie, což pro nás byla konečná. Rumunsko nás uvítalo drobným deštěm, což trochu ubíralo náš optimismus. V Alba Iulii jsme měli asi hodinu času na přestup na rychlík (accelerat) do Vatry Dornei, kterou jsme využili ke směně peněz. Směnárna se nachází v centru města, což je asi 15 min chůze z nádraží, kolem bezinky doprava. Na prvním náměstí je mírně vpravo hotel, kde je směnárna otevřená do 20 hod. Kurzy jsou slušné, poplatky žádné. Pozor, ke směně je potřeba pas! Kurs byl 32000 Lei za Euro, což pro zjednodušení vychází zhruba na 1000 Lei za 1 Kč. My jsme měnili zhruba 20 € na osobu, což nám na vlaky a trochu jídla stačilo. Jinak jsme vlastně nic nepotřebovali, protože jídlo jsme měli s sebou na celých 8 dní.

Accelerat do Vatry Dornei byl velmi zaplněný, záchody naprosto nechutné, ale jinak vcelku přijatelný. Z pozdější zkušenosti stojí za úvahu koupit 1. třídu, která je o poznání pohodlnější a prázdnější.

Do Vatry jsme dorazili asi ve 2 hod. ráno a šli jsme se ubytovat do kempu za městem. Ten leží v kopci nad kostelem, na cestu se dá lehce doptat třeba policajtů. Jenom se tam špatně staví stany, protože je celý vysypaný drobným štěrkem. Zato je tam ráno sprcha, na rumunské poměry ucházející záchody a nocleh stojí jen 40.000 Lei za osobu. Celou noc pršelo, takže ráno jsme měli stany pěkně mokré.

Sobota 27.7.2002

Z Vatry Dornei jsme vyrazili ráno kolem 10 hod. Zjistili jsme, že naše cesta povede po turistické značce ve tvaru modrého trojúhelníku. Cesta začínala u druhého kostela na druhé straně řeky. Jenže značku jsme vlastně viděli jenom jednu a pak jsme jí hned ztratili. Takže jsme začali lézt do kopce pod vedením vysokého napětí, což byla dost hustá cesta polomem. Asi po třech hodinách stoupání a přechodu zpět k našemu směru jsme konečně dorazili na vrchol Diecilor (1301m). Zde je nějaký vysílač a k našemu pobavení sem jela z Vatry lanovka, která byla v provozu. No, kufrovačka už první den, to potěší.

Po svačině jsme už po správně značené cestě sešli do údolí, kde jsme na louce někde pod vrcholem Priporulu vybudovali tábor. Počasí bylo večer pěkné, takže jsme usušili stany, rozdělali oheň a příjemně poseděli. Louka byla vlastně pastvinou pro krávy, které se večer vracely z okolních kopců. Fiála s Víťou zašli večer s ešusem k honákům pro mléko. Dali velmi ochotně a nabízené cigarety nám vrátili. Mléko bylo super.

V noci zase sprchlo, ale už jsme měli stany dobře vypnuté, takže to až tak nevadilo.

Neděle 28.7.2002

Ráno nás honáci překvapili, když nám v půl šesté se slovy „Good morning! Lápte, lápte!“ (lapte = mléko) přinesli plný kbelík čerstvého mléka. Cigarety, které jsme jim tam včera zanechali, přinesli zase zpátky. Tak jsme jim tam za to nechali aspoň čokoládu.

Balení nám zpestřily čtyři krávy, které si nás natolik oblíbily, že bylo velmi těžké je udržet dál od věcí. Ale byla s nimi sranda. Janička se projevila, jako zkušená pasačka a s krávami si velmi rozuměla.

Vyrazili jsme po stahové cestě směrem k Priporulu. Sice jsme dlouho nenašli žádnou značku, ale nakonec se ukázalo, že jsme šli asi dobře. Jenomže ne dlouho. Mapa, kterou jsme měli k dispozici je dost nepřesná a značení v těchto místech bídné, takže jsme zanedlouho sešli jinou stahovou cestou skoro až do údolí na silnici vedoucí ze Saru Bucovinei. No, silnice, spíš taková blátivá cesta, po které sem tam projede Dacie. Na jejím konci jsme se měli znovu napojit na naší značku. Jenže cesta postupně přestávala být cestou, začala prudce stoupat a stávala se stále více potokem bez možnosti odbočení. Nakonec se vytratil i potok a tak jsme lezli po čtyřech do prudkého kopce po polomu uprostřed lesa snad 500 výškových metrů. V tu chvíli jsem toho měl fakt dost. Když už jsem si začal sahat na dno, narazili jsme na stezku, která vedla po vrstevnici. Dědek s Frenkem se šli podívat, kam vede a za chvíli přinesli dobrou zprávu, že jsme skoro na vrcholu (asi Buza Serbii, ale nevíme to jistě). Takže jsme tam vylezli a zjistili, že se na nás valí černé mračno. Naštěstí kousek pod vrcholem byl rozestavěný kostel, kam jsme zapadli a strávili tady noc. Byla tam dobrá voda s korytem hned vedle. Noc byla celkem pohodová, některým se nespalo dobře, ale aspoň bylo sucho.

Pondělí 29.7.2002

Ráno byla všude kolem mlha, jako mlíko. Po snídani a ranní hygieně jsme vyrazili na cestu po hřebeni. Od téhle chvíle byla cesta poměrně slušně značená, takže se šlo dobře a poměrně rychle. A taky jsme se konečně dostali na hřeben, což se odrazilo na rychlejším postupu. Po necelé hodině jsme dorazili ke skalnímu útvaru 12 apoštolů. Jedná se o skály na vrcholu 1700m vysoké hory. Je tam pěkné ohniště, ale je to pěkně zaneřáděné a dost tam fouká vítr. My tam měli i mlhu a zimu, takže jsme se moc nezdrželi a postupovali dál.

Cesta byla pěkná, mlha se zvedla a tak se šlo dobře. Po chvíli jsme narazili na tábořiště jedné moravské výpravy, asi študáci i s učitelem a po dalších pár kilometrech jsme se potkali se dvěma bači a stádem ovcí. Podarovali jsme je krabičkou Marlborek a vyzvěděli, kam dál. Rozhodli jsme se, že se pokusíme do večera dostat co nejblíže Pietrosulu. Cestou jsme se rozhlíželi po možných tábořištích. Jedno jsme našli asi kolem 17 hodin někde mezi Tamaului (1862) a Maiericu (1885) ale rozhodli jsme se, že půjdeme až přímo pod vrchol Maiericu, kde měl být, podle Dědkova průvodce super tábor na louce. To místo jsme po další asi hodině našli, ale tábořiště to nebylo nic moc. Veliké výmoly a drny a návětrná strana. Aspoň, že tam byl dobrý pramen vody. Ještě k tomu začalo zase pršet, takže jsme rychle zapadli do stanů, udělali si jídlo v předsíňkách stanů a šli spát. Je tu zima.

Úterý 30.7.2002

Noc byla dost bídná. Spousta hrbolů a svažité ležení. Skoro celou noc pršelo, ale zato ráno bylo krásné. V údolí se válela mlha, jinak kolem sluníčko, divoce se pasoucí koně nedaleko nás. Eiffel se rozhodl, že si je vyfotí a došel skoro až k nim. Po hygieně, praní a snídani jsme se přesunuli krátkým přechodem přímo pod Pietrosul. Tam, u rozcestníku v takovém sedle, je pěkné tábořiště, chráněné před větrem nízkými stromy a keři. Tady jsme posvačili, schovali batohy do kleče a vyrazili dobýt Pietrosul (2100 m.n.m.). Cestu jsme zvolili přímočarou. Sešli jsme pod horu k potoku prakticky korytem stoupali nahoru. Bylo to docela náročné. Pod takovou hrází jsme odbočili doprava po ještě příkřejší stěně vylezli pod vrchol. Cestou jsem už skoro nevnímal, jak jsem byl hotovej. Nějak mi to nesedlo a fyzicky i psychicky jsem úplně odpadl. Za zmínku snad stojí padající kámen, který nás minul, jenom o kousek.

Pod poslední částí výstupu jsem to zabalil já a Janička. Šlo se napříč příkré stěny se suťovým sesuvem, což vzhledem ke svému strachu z nechráněných výšek neukopnu. Jinak všichni vylezli až na vrchol.

Večer byl pěkný, oheň. Víťa měla narozeniny, tak nám usmažila lívance s borůvkami. To byla dobrota! Pak se zpívalo až do pozdního večera. Hitem dne se stala hláška ze Samotářů „Ne, naopak!“

Noc byla klidná, přestože všude kolem bušila bouřka, u nás sprchlo jenom chviličku.

Středa 31.7.2002

Dnes měl být den volna, ale už při snídani se rozhodujeme, že přece jen kousek popojdeme a pak vyšleme rychlou skupinu, aby zjistila, jestli jezdí úzkokolejka. Počasí ráno větrné, chladno, ale hlavně, že neprší.

Cesta vede pod hřebenem, je pěkná a dobře značená, takže pohoda. Okolní hory jsou fakt krásné. Z Dědkova průvodce se dozvídáme o tábořišti pod vrcholem Ciungetu, ale když tam dorazíme, hrozně fouká a je tam zima. Tak se po menších rozepřích vydáváme ještě kus do údolí, kde asi za půl hodiny nacházíme prima louku s ohništěm a polorozpadlou chýší. Voda je asi 500m zpět po červené, ale je OK a dost i na důkladnější umytí.

Kolem 14:00 tedy stavíme tábor a Filája, Eiffel, Dědek a Frenk vyrážejí nalehko zjistit tu trať. Holky a Půča zůstávají na místě. Svítí sluníčko, takže se opalujeme, a pereme spolková trička, která Víťa konečně popisuje.

Ve 21:15 se výzvědná skupina konečně vrací. Jsou dost vyšťavení. Zjistili, že po modré pod vrcholy Bistriciorulu a Stracioru to nepůjde kvůli polomům, po červené přes hřeben taky ne, kvůli těžko prostupné kleči.

V noci nás jen těsně mine dost silná bouřka, ale nakonec je to v pohodě a ani neprší.

Čtvrtek 1.8.2002

Ráno přece jen volíme cestu na vrchol Bistriciorulu. Ale jen nalehko. Balíme stany a všechny věci vždy dvojice do jednoho batohu, který ukrýváme v lese. S druhým, kde máme jen pár nezbytností se vydáváme na cestu. Cesta začíná brutálním klesáním cca 10 min, na jehož konci Fiála zjistil, že nahoře u pramene nechal hodinky. Takže se vrací, Dědek na něj čeká a my ostatní jdeme pomalu napřed. Zatím to jde. Asi po hodině přicházíme pod to husté pásmo kleče, kde nás dorážení i Filája s Dědkem. Nasazujeme šusťáky a návleky a noříme se do křovisek. Je to fakt hustý. Kleč je tak 2-3m vysoká a musí se hodně opatrně. Jinak je i tady cesta kupodivu slušně značená červenou. V sedle pod vrcholem kleč končí a po krátkém stoupání se dostáváme do sedla mezi vrcholy Bistriciorulu a Straciorulu, odkud po svačině dobýváme oba vrcholy. Pod Straciorulem vidíme salaš s ovcemi, takže sestupujeme a zkoušíme koupit sýr. Kolem salaše se volně pasou koně a pár ovcí. Bača je poměrně mladý chlapík a má u sebe ještě syna, tak kolem 10 let. Sýr (bryndzu) nám plní do ešusu a nic za něj nechce. Nakonec mu přece jen vnutíme dvoje Marlbora. Začíná pršet, takže se vydáváme na cestu zpět. Volíme jinou cestu, opět po červené, ale pod klečí. Je úplně pohodová a utíká rychle. Cestou trochu prší, ale nálada je docela slušná.

Po návratu do kempu kolem nás začínají chodit skupinky lidí po čtyřech, vždy s jednou ženou. Dozvídáme se, že se jedná o závod Carpatian Adveture, kde týmy musí překonat 5 km rafting, 80 km na horském kole a 60 km pěšky přes pohoří Calimani.

Chodí kolem nás skoro celou noc a většinou si myslí, že jsme kontrola. Eiffela dokonce párkrát vyruší i v noci.

Pátek 2.8.2002

V 5 ráno vyráží Moira, Dědek, Filája a Eiffel na vrchol Ciungetu. Jsou úspěšní a v 7:45 jsou zpátky. Jenom jim to trošku zkazila mlha na vrcholu.

Po snídani balíme a zahajujeme sestup údolní cestou do Rastolity. Sice jsme chtěli ještě zkusit jinou trasu po západním hřebeni, ale tu cestu jsme nenašli, takže sestup. Cesta je dlouhá, nudná a únavná, takže začínáme propadat trudomyslnosti. Po 6 hodinách pochodu, kdy depka vrcholí a už se chystáme postavit stany, stopujeme traktor, který sváží česáče malin a borůvek z hor do Rastolity.

V Rastolitě dáváme pivko a kupujeme chleba. Přestože je skoro 8 hodin večer, je teplý a výborný! Po lehkém občerstvení vyrážíme hledat místo na spaní. Vydáváme se od hospody po silnici doleva, kde přicházíme k řece. Na protějším břehu to vypadá na slušné místo a tak Frenk navrhuje přebrodit řeku. Hlasováním se návrh přijímá, což Půča komentuje VELMI nevybíravými nadávkami. Zkrátka – ponorka vrcholí. Řeka je ale hlubší, než jsme čekali, takže se vracíme do vsi. Tam Janička domlouvá s jednou Německo-Rumunskou rodinou, že nás nechají přespat u nich na zahradě. Jsou velmi příjemní a Půča s Filájou aktivují svou slabou německou slovní zásobu a přijímají pozvání na Schlaftrunk. Nakonec se vykoupeme v řece a jdeme spát.

Sobota 3.8.2002

Ráno se kvapem balíme a mastíme na vlak do Dedy v 9:09. Na nádraží dorážíme akorát s vlakem, takže už nestíháme koupit jízdenku. No, jsou to jenom 2 stanice, tak uvidíme. Průvodčí ale stejně přichází a nakonec se spokojí se 2 krabičkama Marlborek.

Deda je malé nudné městečko, které procházíme tam i zpět za hodinu i s nákupem vína v obchodě. Mimochodem, překvapující zjištění bylo, že krabička Marlborek, kterými jsme zhusta platili, vyjde v Rumunsku na 25 korun! Takže pro všechny, kdo tam pojedete, nakupte cigára až na místě.

Usedáme v místní hospodě kousek od nádraží, kde dáváme pivo (5 Kč za třetinku). K našemu zklamání se tu nikde nevaří. Začínáme probírat situaci, která nastala den předtím v Rastolitě. Půča se omluvil Frenkovi, Frenk Filájovi, Filája Eiffelovi… Ale stejně jsme museli probrat způsob velení a hlasování při podobných akcích. Nakonec se shodujeme, že hlasování ano, ale všichni s ohledem na možnosti skupiny. Pak proběhl ještě jeden drobný konflikt před nádražím, kdy se dohadujeme, jestli odjet, jak a kam. Jsme fakt psychicky v pytli. Nakonec to ale řešíme flaškou vodky a pořádnou bodlákovou bitvou. Nálada se rázem zlepšila o 1000%, takže znovu hurá do hospody, kde se celkem slušně zpumprdlíkujeme a pak se ještě dorážíme u nádražního stánku.

Spíme pod železničním náspem kousek od nádraží. Noc je nepříjemná, protože vlaky dělají hrozný randál.

Neděle 4.8.2002

Ráno je nám po tom pivu tak trošku šoufl, ale nakonec to nějak ukočírujeme. I když, Chabruška se s obsahem svého žaludku raději rozloučila.

Budíček je ve 4:30, což je vražedné. Kupujeme lístky do 1. třídy do Alba Iuliie s jedním přestupem. Vlaky jsou sice všechny špinavý, ale jezdí překvapivě přesně.

V Alba Iulii máme 3 hodiny čas, než přijede náš rychlík Pannonia. Takže ten čas využíváme na nákup pití do vlaku, piva na krácení dlouhé chvíle a někteří si dávají na nedaleké benzínce pizzu. Ve 13:18 přesně(!) nasedáme do vlaku směr Praha. Naše místenkové kupé má překvapivě zabrané rumunský průvodčí, ale naštěstí je místo jinde. Ve vlaku je děsné vedro. Takže popíjíme, popisujeme zadní stranu triček a hrajeme stolní hry. Rumunští celníci jsou velmi otravní, ale v normě. Maďarští průvodčí jsou magoři a chovají se k nám dost povýšeně, což jim Víťa nekompromisně vrací. Naštěstí se ve spacím voze o kus dál dají koupit piva a párky, což nám celou cestu zpříjemňuje. Tady už se dá platit i českými penězi. Tady část výpravy zjišťuje, že patrně nemají dost peněz na cestu z Prahy do Plzně.

Pondělí 5.8.2002

Do Prahy dorážíme s cca hodinovým zpožděním po 7 hodině ráno. Nezávidím těm, kteří musí rovnou do práce. Na Hlavním nádraží se ve spěchu loučíme, část nás zůstává v Praze, zbytek pokračuje do Plzně.

Praktické rady a odkazy

Vlaky

Vlaky v Rumunsku jsou špinavé, ale jezdí přesně. Na chodbičkách se kouří všude. Vyplatí se přikoupit 1. třídu, kde je přece jen víc místa a lepší sedačky. Na záchody ve vlaku ani nechoďte, neprospívá to žaludku.

Peníze

Kurs Lei ke světovým měnám najdete aktualizovaný na stránce http://www.curs-valutar.ro. Bez problému je směna z EUR, nebo z USD. Pozor, při směně potřebujete předložit pas! Orientačně se dá počítat 1 Kč = 1000 Lei

Jídlo

Na horách nic nekoupíte, ale jinak ve vesnicích se dá koupit úplně všechno. Ceny jsou stejné, anebo nižší, než u nás. Cigarety a alkohol jsou výrazně levnější.

Lidé

Rumuni jsou velmi přátelští a museli jsme velmi přehodnotit náš postoj k nim. My jsme nezaznamenali ani náznak nějakého problému, nebo nebezpečí ze strany Rumunů. Přesto je lepší být opatrný, nemusí se to ale přehánět.

Jestliže jsme na horách o něco požádali, např. o mléko, sýr apod., nikdo po nás nic nechtěl. Zde je měnou úsměv a přátelské podání ruky. Když ale přesto přidáte krabičku cigaret (v Rumunsku se dá koupit za 20 – 25 Kč), anebo čokoládu, jsou většinou spokojeny obě strany.

Mapy

Informace v angličtině o trasách, mapách, kontaktech, značkách apod. pro všechna Rumunská pohoří najdete na internetové stránce http://www.alpinet.org.

Co s sebou

My jsme vyjeli na 8 dní v horách. S sebou jsme měli kromě standardního oblečení do letních hor teplou fleasovou bundu, nepromokavé pončo, šusťákové kalhoty. Někteří měli návleky přes boty a lýtka. Určitě jsou potřeba kvalitní boty, nejlépe s membránou. Kožené se lépe udržují, ale když provlhnou, hůře schnou. Doporučujeme teleskopické hole, které velmi ulehčují pochod.

Jídlo jsme měli různé. Někdo nedá dopustit na chleba, ale pozor, je přece jen objemný a poměrně těžký. Dá se nahradit na posledních pár dní suchary. Všechno jídlo je dobré si naporcovat na každý den zvlášť do sáčků, ušetří se tím místo a nemusíte se starat, kolik si můžete dát dnes.

Doporučujeme také vzít jídlo pokud možno v papírových obalech, které se dají ekologicky spálit v ohni.

Na závěr

Rumunské hory jsou stále ještě kusem panenské přírody, která není tak daleko a kde se většinou dá bez problémů tábořit. Aby to tak vydrželo co nejdéle, prosíme všechny o udržování maximálního pořádku. My jsme se totiž po cestě setkali s mnoha případy, kdy tábořiště vypadalo spíše jako skládka. Podle obalů jsme bohužel většinou zjistili, že šlo o české "rádoby turisty". Na adresu těchto individuí nás napadají pouze sprostá slova, která zde raději nebudeme zveřejňovat.