Krajina v úschově
Představte si místo, odkud můžete jít patnáct kilometrů kterýmkoli směrem a nepotkáte živou duši.
Představte si místo, kde se dá ještě pít z potoků.
Představte si místo, kde vám do večerního šera troubí jelen.
Představte si místo, kde je zem rozrytá ocelovými prasaty.
To místo leží kousek od Karlových Varů. Vojenský výcvikový prostor Hradiště – Doupov.
Doupovské hory. Místo stojící stranou všech cest. Krajina ticha. Krajina, která dnes patří jelenům, srnkám, zajícům a koroptvím. Kdysi byla domovem stovkám lidí, kteří se s ní rodili, žili i umírali. Měli své radosti i strasti, zpěv i pláč. V té krajině zní dodnes. Jen se do něj zaposlouchejte. Oleška, Martinov, Prachomety, Kozlov, Jírov, Tureč, Mětikalov, Žďár, Doupov…
6. 5. 1930 – Doupovsko se probouzí do nového dne. Starší v rodinách vstávají brzy, na poli je třeba být včas. Hlavním zdrojem obživy místních obyvatel je zemědělství, především dobytkářství a pícninářství. Téměř 40 % zemědělské půdy je ale majetkem držitelů s více než 20 ha půdy. Nejvíce půdy pak připadá držitelům velkostatků – Zedtwitz, Thun, Czernin a další. Na převážně kamenitých a méně úrodných půdách se daří pouze žitu, ovsu a bramborám. Výborná odrůda horského "doupovského ovsa" je vhodná pro lehké a suché půdy a chutná jaksepatří koním. V údolích se daří ovocnářství. Pro švestky si k Doupovským jezdí z celého okolí. Radoničtí a Vilémovští mají zas jinou chloubu – zeleninu a chmel. Na pastvinách se popásají stáda ovcí a krav. Nečekejte ale nic velkého, spousta lidí odtud si stejně hledá práci jinde ve městech. Lesy pokrývají hlavně severní část území – Litolovsko. Dřevaři sváží stromy do několika pil. Proslulé je zdejší včelařství.
Na území Doupovských hor žije 14 688 obyvatel, z toho pouze 145 osob české národnosti. V okresním městě Doupově – centru zdejší oblasti – je reálné gymnázium s kolejí piaristů (v bývalém jezuitském klášteře) a průmyslová pokračovací škola. Je zde sídlo okresního soudu, berního úřadu a na pořádek dohlíží četnická stanice. V samotném Doupově (něm. Duppau) žije 1 524 obyvatel, z toho 18 české národnosti. Ve městě je řada obchodů a zruční řemeslníci. Z Doupova si můžete vyjet vlakem do Vilémova a dál třeba do Kadaně, pravidelná autobusová linka vás odveze do Podbořan nebo do Karlových Varů.
17. 5. 1939 – Po Mnichovské dohodě jsou obyvatelé české národnosti nuceni odejít, odchází ale i část Němců, počet obyvatel se zmenšuje o 1 657. Doupovsko je přičleněno jako součást Sudetské župy k Německé říši.
22. 5. 1947 – Po roce 1945 není okres Doupov obnoven. Benešovy dekrety donutily německé obyvatelstvo odejít a po odsunu je na Doupovsku zjištěno 4 053 obyvatel v 65 obcích a osadách. Republika ale nepotřebuje pusté pláně. Do zdejší oblasti přichází noví osídlenci. Jsou to různí lidé – ztroskotanci, dobrodruzi vytržení z kořenů. Jsou to ale i lidé, kteří zde doufají najít nový domov. Naděje na budoucnost však netrvá dlouho.
1953 – Stát potřebuje silnou armádu a silná armáda potřebuje místo na cvičení. Na základě zákona č.169/1949 o vojenských újezdech vzniká v Doupovských horách vojenský výcvikový prostor, označovaný podle nejvyššího vrcholu jako "Vojenský újezd Hradiště". Během let 1953 – 1955 je z Doupovska odsunuta většina zbývajících obyvatel. V roce 1961 je při sčítání na území 330 km2 zjištěno 601 obyvatel, bydlících v okrajových vesnicích.
Pro tanky a pěchotu je třeba mít krajinu přehlednou. Tanky a buldozery se daly do díla. Na území vojenského újezdu bylo zlikvidováno více než 2 600 domů, 12 kostelů, 3 hotely, 87 hostinců, 36 mlýnů, 16 pil, několik velkostatků, 2 zámky, klášter, pivovar, lázně, bezpočet kaplí a božích muk. Beze stopy zmizelo okresní město Doupov i 67 obcí, osad, horských samot a dvorců s celou sítí kamenitých a štěrkových silnic a horských cest.
Silnice však nezanikly zcela. V krajině je označují charakteristické aleje jasanů a různých ovocných stromů. Jiné silnice byly změněny na vojenské cesty a ty jsou dvojité. Jedna cesta je asfaltová a kvalita povrchu odpovídá silnici první třídy. Paralelně s první se táhne druhá vyježděná od tanků a bevepéček, blátivá a věčně plná kaluží vody.
Bývalé vesnice pak můžete najít poměrně snadno. Jdete po silnici krajinou luk a remízků a menších lesíků. Přijdete ke značce s nápisem Mětikalov a jdete si vesele dál, krajina se nemění. Ujdete dvěstě, třista metrů a náhle se před vámi objeví značka – Mětikalov, konec obce. Jen ta vesnice tu jaksi chybí. Buldozery odvedly svou práci dobře. Pokud se podíváte do křovin u cesty, pod kořeny keřů a trav najdete suť, cihly a třeba i střepy z talířů. Vojáci s jakýmsi cynismem sobě vlastním zde asi k potřebě orientace nechali pouze jen ty cedule s názvy zaniklých obcí, podivné pomníky.
Doupov, okresní město s malebným náměstím, s historií sahající až do 14. století, také nebylo srovnáno se zemí zcela. Jeho místo připomínají aleje stromů po bývalých ulicích, nápadné v krajině. Z celého téměř dvoutisícového Doupova zůstala stát jediná budova – bývalé nádraží. Tato budova stojí na jihovýchodním okraji bývalého města a dnes je popsána českými a ruskými nápisy od vojáků. Železniční trať dnes končí v Kadaňském Rohozci, ale násep je stále ještě patrný v krajině. Koleje ale vojáci svědomitě vytrhali. Na nádraží v Doupově jich ale ještě pár metrů zbývá. Pokud přijdete na horní konec bývalého náměstí, váš výhled bude omezovat zbujelý živý plot. Jeho průběh je v jednom místě přerušen krásnými kamennými schody. Pokud po nich vystoupáte, otevře se vám pohled na pláň pokrytou betonovými panely, pravděpodobně odstavná plocha pro techniku. Zde stál barokní kostel z 18. století. To místo vypadá zcela stejně jako na starých fotografiích, schody, stromy jsou stejné jako před lety. Jen kostel jako by nějaký obr vzal a odnesl. Ještě na mapách Kartografie vydávaných na počátku devadesátých let (Krušné hory – západ 1 : 100 000, 1991) jsou všechny zničené vesnice zakresleny jako existující. V mapách novějších (KČT) je připomínají již jen názvy zasazené do mapy.
Dnes je pro trvalé bydlení využíváno uvnitř vojenského újezdu šest sídel – Albeřice, Bražec, Bukovina, Dolní Lomnice, Lučiny a Svatobor, celkem zde žije 550 obyvatel. Celé území je začleněno jako obec (vojenský újezd) Hradiště do okresu Karlovy Vary.
Vojenský výcvikový prostor je určen k výcviku pozemního vojska, letectva a protivzdušné obrany, a to i s použitím ostrého střeliva. Celková výměra újezdu je 33 015 ha. Na území je 12 stálých výcvikových zařízení. Největší je součinnostní střelnice Žďár, dále pak tanková průpravná střelnice Březina, pěší střelnice Plešivec, součinnostní střelnice Martinov, letecká střelnice Dvoračky, ženijní cvičiště Brodce, cvičiště řízení bojových vozidel Tureč a tábořiště Sedlec a Hlavákov. Vojenský újezd je určen pro úkoly obrany státu a je pod správou ministerstva obrany. Na území vojenského újezdu je zřízen vojenský výcvikový prostor s velitelem a posádkou. Na lesní a zemědělské půdě hospodaří Vojenské lesy a statky s.p. Velichov. Na příjezdových cestách k prostoru jsou umístěny výstražné tabule upozorňující na zákaz vstupu. Na hranicích prostoru jsou pak závory se strážní budkou, která je však obsazena jen v době cvičení. Na obvodovém hřebeni jsou postaveny strážní věže se stálou posádkou. Cvičení se zde konají nepravidelně, v souvislosti se vstupem ČR do NATO bude četnost cvičení zřejmě vzrůstat. Zajímavostí krajiny jsou terče. Betonové, nevzhledné sokly postavené ve skupinách na louce mají vzadu upevněnu dřevěnou desku ve tvaru obrysu tanku. Poblíže nich také můžete objevit trosky vyřazené techniky – bevepéčka zarůstají travou a občas si je někdo vybere jako terč.
Po několik desetiletí byly veškeré informace týkající se Doupovských hor prakticky nedostupné. Přírodovědci neměli šanci provádět na území jakékoli formy výzkumu, stupeň utajení vojenských dat byl vysoký. Pro zájemce byly k dispozici pouze obecné charakteristiky území, případně předválečná literatura. V důsledku změny politického klimatu v naší zemi byl zahájen komplexní ekologický průzkum, který pokračuje dosud.
Doupovské hory jsou stratovulkánem, tvořeným střídajícími se polohami nesouvislých sopečných vyvřelin a lávy. Střed kráteru ležel přibližně v místech bývalého Doupova. Vrchol sopky byl v závěru činnosti patrně rozmetán výbuchem. K povrchu podél zlomů pronikají termální prameny, chladné kyselky a suché výrony oxidu uhličitého. Geologicky významné jsou některé typické ukázky vulkanické činnosti stratovulkánu, lokality mineralogické (hyalit – Valeč) i paleontologické. Z geologického hlediska představují Doupovské hory unikátní fenomén.
První moderní ucelený průzkum fauny byl v Doupovských horách proveden až v letech 1987 – 1989. Výzkumem bylo zjištěno, že se zde vyskytuje 57 druhů savců a přes 260 druhů ptáků. Otevřená lesostepní krajina představuje útočiště pro druhy, jejichž populace jsou v kulturní krajině oslabené nebo z ní zcela vymizely. Zdejší pozemky byly též ušetřeny intenzifikace zemědělství a přemíry dusičnanů a pesticidů.
V tekoucích vodách se vyskytuje střevle potoční a pstruh potoční, bezpečné indikátory čistých vod. Hojní jsou obojživelníci a plazi – skokan ostronosý, mlok skvrnitý, čolci, zmije obecná, pro užovku stromovou je zdejší oblast jediným známým místem výskytu v Čechách a lokality jsou přísně tajeny.
Ptákům velice vyhovuje otevřenost krajiny a relativní klid. Najdeme tu čápa černého, luňáka červeného, krahujce, motáky, včelojeda lesního, jen kání tu každoročně hnízdí přes sto párů. Výr velký hnízdí v počtu několika desítek párů, ale vyskytují se i další druhy – skorec vodní, sluka lesní, bekasina otavní, dudek chocholatý, zdejší krajina je ideální pro koroptev a křepelku polní. Byly zde zaznamenány i takové rarity jako je orel křikavý, sovice sněžná a tenkozobec opačný.
Ze savců zde žije vydra říční, bělozubka bělobřichá, plšík lískový, a mnozí další. Výborně se tu daří lovné zvěři – muflonům, jelenům, daňkům i divokým prasatům. Však toho důstojníci využívají a mnohdy zní z kulovnic celé salvy.
Na území Doupovských hor jsou dvě ucelené formace flóry, a to původní bučiny, často ještě původního pralesovitého charakteru, a útvary křovinných lesostepí, pravděpodobně nejrozsáhlejší v ČR. Raritou jsou bukové porosty "ječmenkové bučiny", které se prakticky od roku 1945 vyvíjejí bez zásahu člověka. Před našima očima se tady uskutečňuje úžasný ekologický experiment. Z přečetných druhů vzácných rostlin jmenujme alespoň koniklec luční, koniklec otevřený a hvozdík pyšný.
Ochrana přírody spočívá na všeobecných podmínkách, stanovených v Územním plánu vojenského újezdu Hradiště. Statut vojenského výcvikového prostoru byl doplněn o ekologický provozní řád. Určuje způsob zacházení s odpady, místa, kde je možno čerpat pohonné hmoty nebo umývat vozidla atd. Všechny zásahy do přírodního systému území (stavby, odvodňování) jsou posuzovány pracovníky státní ochrany přírody. Při celkovém posuzování otázek ekologie v Doupovských horách se objevuje často názor, že negativní vliv výcviku vojsk na tomto území je až druhořadý. Při výcviku vojsk dochází v naprosté většině případů jen k mechanickému poškození velmi malých ploch, které rychle, často během jediného roku, plně regenerují. Pro uchování lesostepních formací je pak určitá forma poškození dokonce nutná. Následky cvičení jsou údajně plně vyváženy specifickými kladnými vlivy vojenské správy na přírodu. K nim patří jistá uzavřenost území, absence masové turistiky, průmyslu, intenzivního zemědělství, používání hnojiv a chemikálií, což umožňuje především přirozený vývoj biotopů v podstatné části vojenského újezdu.
Zádumčivé, šedavě modré a jindy zas slunečně žluté umí být Doupovské hory. Území s obrovskými možnostmi pro zemědělství, lesnictví, průmysl, turistiku a pro armádu. Zkušenosti s otevřením vojenských prostorů Ralsko a Mladá nabádají k opatrnosti. V současnosti není zpracován kvalitní plán civilního využití území vojenského újezdu s odpovídajícím způsobem ochrany přírodního bohatství. Pro obnovu osídlení a únosné využití krajiny vznikla občanská iniciativa Sdružení přátel Doupovských hor.
Je to krajina, kterou máme odloženu na horší časy a záleží jen na nás, zda ji i takovou předáme dalším generacím. Je jen na nás, zda ji zlepšíme nebo zničíme. Využití krajiny Doupovských hor bude zcela jistě předmětem mnoha diskusí, ale převládá stanovisko, že při zodpovědném přístupu k otázce ochrany přírody ze strany armády je v současnosti optimální ochrana území v rámci vojenského výcvikového prostoru.
Další informace o Doupovských horách lze získat v monotematickém čísle Sborníku české společnosti geografické, ročník 1993, číslo 2, svazek 98, odkud jsou převzata i fakta v tomto článku.
