Normální člověk

Cesta vlakem ubíhala v poklidu, dokud do kupé nepřistoupil nový cestující. Začal hovořit k spokojeně pochrupujícímu kabátu: „To máme ale den, sluníčko svítí, to má hned člověk lepší náladu.“ Kabát přestal chrápat, ale hlava se dosud neobjevila. „Nevím, jak vy, ale já jsem úplně v pohodě. Psychicky i fyzicky, mozek pracuje tak jak má a koukněte na ty svaly, jako provazy. A práce? Zajímá vás, co dělám? Vedoucího odbytu, tak je to. Zodpovědná funkce, samozřejmě, ale já už jsem si za ta léta zvykl. Dům jsem si zaplatil, ženu mám krásnou… Ptám se - vypadám jako nějaký Fido? Co pane? Že nevíte, o co jde? Tak já říkám střeleným, rozumíte, pane. Ne? Mě totiž vyšetřovali, mě, vedoucího odbytu! Prý jsem agresivní psychopat. Já! Obrázky ukazovali, na asociace se ptali, tělo proklepávali, snímek mozku dělali. Ale na mě jsou krátcí, pane, to vám říkám. Najal jsem si nejlepšího advokáta ve městě - učiněný dravec - mimochodem za honorář, co jsem mu dal, si koupil svoje třetí auto - ale hlavně že dokázal pravdu. Mě držet v blázinci, mě, vedoucího odbytu! Ještě jsem na nich vysoudil sto tisíc. Za urážku na cti. Ošívali se, ale zaplatit museli, na to soud dohlédl. Já a nemocný. Vypadám snad jako cvok? Jde mi pěna od pusy nebo jsem mongol? Nejsem pane, i moje žena, že na svůj věk vypadám k světu. Co myslíte vy? Vy jste ostatně taky jako mladík. Do léčebny by mě zašili, mě, zdravýho člověka - nikdy, pane, nikdy! Že prý se nedokážu ovládat a můžu být nebezpečný svému okolí. A kdo dělal patnáct let vedoucího odbytu, který denně jedná s lidma? Já pane a zase já! A o mně řeknou, že můžu být agresivní. Vždyť jsem hotový beránek, ani kapra nezabiju, to dělá moje žena.

Á, pan průvodčí. Zdravím vás, to máme krásný den. Počkejte, už ten lístek hledám. Jedu do Prahy, víte, koupit ženě kožich. Že je léto? Ženy přece milují kožichy pořád, určitě bude mít radost. Kam jsem ten lístek jenom dal. Myslím, že sem - tady není… Nekoukejte tak na mě, já jsem slušnej člověk, vedoucí odbytu, rozumíte? Žádný černý pasažér, lístek někde mám… Nejsem jako ti gauneři, co se jich ve vlacích tak bojíte. Sakra, kde jenom je! Pitomá kapsa, určitě je v ní díra… Přišíval to nějaký lempl, to sako je týden starý… já ho tak dostat do ruky, takový potíže mi přidělávat. Nedupejte pane, to bych si teda vyprosil! Já to utrhnu a bude to, a ty knoflíky se mi taky nelíbí. Nečumte tak na mě, nebo vám jednu fláknu, už toho mám akorát tak dost! Tohle musí taky pryč, taková hnusná podšívka, ten lístek tam někde musí být… Tahle tyč se vám tu nějak viklá, máte tu bordel a ještě otravujete s lístkem. Všechno je tu na nic, co vy tu vlastně děláte, špína na zemi, okna zasviněná, že přes ně není vidět, radši kdyby tu nebyly… Vida, ta tyč se už utrhla a přitom jsem se jí skoro ani nedotkl. Udělám vám tu s ní úklid, pěkně vám ta okna zadarmo vysklím, aby jste věděli, že okna jsou k tomu, aby bylo přes ně vidět a taky že nemáte otravovat slušný lidi. A je to hotovo! Kampak utíkáte, pánové, aha, urazili se, měl jsem dát o těch oknech hlasovat, máme tu přece demokracii… Každý si na ni potrpí, proto se asi zlobí… Kdopak jste vy, pánové, já nechci koupit bílou vestu. Bílá se mi hnusí. Vypadám v ní jako kačer. Proč ten vlak zastavuje? Kampak jdeme? Ať ta sanitka odjede, to byl jen žert, já jsem přeci NORMÁLNÍ ČLOVĚK!“