Odplata
Stál na šibenici, jeho pozornost upoutala díra po suku, díky níž nevnímal řvoucí dav. Už dlouho neměli možnost zúčastnit se podobné podívané, a tak si to dnes chtěli pořádně užít. Bílé čepce vdaných žen i prostovlásky, mladé a lačné pohledu na smrt. Nejblíže stály báby, které budou po jeho smrti soutěžit o kus provazu, na kterém se bude houpat… až jeho maso oberou ptáci…? Jakési dítě po něm hodilo shnilé jablko. Matka nezbedníka rychle stáhla zpět, aby ho snad neuřkl. Usmál se nešikovnosti dítěte. „Stojí před božím soudem a ještě z toho má legraci,“ ozvalo se z lánu lidských tváří.
Jablko ho nezasáhlo, ale připomnělo mu Terezu. Milovala čerstvá jablka. Pokaždé, když jí chtěl udělat radost, vypravil se do Vlčí rokle a natrhal čerstvá, ještě orosená a pak jí je radostně nesl v košíku, ozdobeném lučním kvítím. Těšil se na její laskavý úsměv, plný štěstí: „Ale Frantíku, to jsi přece nemusel!“, ale její oči mu děkovali. Cesta mu zabrala asi dvě hodiny, ale pro NI nelitoval času. Pouze jednou, jedinkrát ho zastihl déšť a on se rozhodl vrátit ke své milované Tereze. „Určitě bude sedět v kuchyni a zašívat nebo plést“, pomyslel si. Opatrně překročil záhonky s mrkví a nahlédl oknem. Uviděl tam cizího muže, jak objímá jeho ženu. Před očima se mu zatmělo, začal zvracet. Déšť mu vrátil sílu. Pomalu kráčel do chléva a vzal si sekeru…
„Za brutální čin úkladné dvojnásobné vraždy bude obžalovaný František Palcát oběšen zítra v osm hodin ráno.“ Pokýval hlavou. Bylo mu to jedno. Všechno bylo jedno. Život bez Terezy nemá smysl. Neměl to dělat, to už věděl a svoji popravu vnímal jako spravedlivý trest. Je jí dobře v lesním hrobě ve Vlčí rokli. Toho chlapa hodil do propasti, ať ho sežere divá zvěř. Proč jen museli na jeho poli najít ty CIZÍ mrtvoly. Přišel četník a ptal se, kde se u něj vzali měsíc pohřešovaní obchodní cestující. Nechápavě se podíval a po pravdě prohlásil, že neví. Nevěřili jeho přísahám. Zavřeli ho a vyslýchali celý den a další den… Byl unavený a rozhodl se. Musí to udělat. Život je na nic, tak proč ho žít? Počkal si na tolikrát opakovanou otázku: „Zabil jste je?“ „Ano“, odpověděl. Záměrně se přiznal k činu, který nespáchal. Za to, co udělal, zasluhuje trest.
Slunce vycházelo, bylo chladno. I dav se unavil a ztišil. Kněz zvedl kříž, ucítil dotek provazu kolem krku. Vzhlédl. Na nebi letěl čáp, snesl se nad šibenici tak nízko, že zaslechl šustění perutí. Čerstvý závan vzduchu pronikl závojem, halícím několik dní jeho vědomí. Čáp zakroužil a ztratil se za věží kostela, kde právě zvonili na ranní mši. Pro tento pohled se vyplatí žít, blesklo mu hlavou, ale bylo pozdě. Slova: „Počkejte, já to neudělal!“ se změnila na chrapot. Poslední co slyšel, byl skřípavý zvuk otevíraného propadla šibenice.
