Trampingové dobrodružství
Dočetl jsem poslední stranu a se zasněným pohledem odložil knihu na želvovinovou desku svého ebonitového stolku. Ááách, to byla krása. Úplně jsem cítil tu vůni lesa, slyšel praskání ohně a když jsem zavřel oči, byl jsem náhle pod jasnou noční oblohou. Prsty přitom hladily krokodýlí kůži na mém křesle. Ten příběh o souznění s přírodou, o přátelství až za hrob mě tolik uchvátil, že jsem se rozhodl něco takového prožít na vlastní kůži. Pro člověka v mém postavení to je poměrně neobvyklé, ale nakonec můj otec Lord Henry VII. z Buckinghamshire svolil. Dokonce jsme spolu poté celou věc konzultovali.
Zazvonil jsem na komorníka. Takové dobrodružství vyžaduje pořádnou přípravu. Předně je potřeba zvolit vhodné oblečení. Nesmí to být nic nápadného, musí to být vzdušné, ale přitom dostatečně teplé. Hned druhý den, po vydatné snídani, jsme tedy vyrazili nakupovat. A protože začít se má tam, kde to člověk zná, zajeli jsme do butiku Versace. Ten hloupý prodavač ale asi nepochopil můj záměr. Stále mi totiž nabízel sportovní saka, bavlněné kalhoty a kabáty ze skotské vlny. Jenže to nebylo přesně to, co jsem potřeboval. Nakonec jsem si tam alespoň koupil brýle. Byly celkem obyčejné a k mému plánu se dokonale hodily. Obroučky byly vyrobeny ze dřeva kanadské jedle a měly dokonce i systém nočního vidění.
Vhodné kalhoty a kabát, jak jsem byl poučen, říká se mu Kongo, jsem nakonec zakoupil u Hugo Bosse. Tedy ne, že by podobné měli na skladě, ale jeden jejich šikovný návrhář mi nakonec vzal míru a slíbil, že mi do zítřka takové oblečení zhotoví. Jeho první návrhy byly docela pozoruhodné a proto jsem objednal tři varianty kolekce, ze kterých si nakonec budu moci vybrat tu pravou. Jako látku jsme zvolili broušený zelený denim v jemné kombinaci s hnědou kůží s trochu provokativním prvkem v podobě rafinovaně umístěných karabin. Opasek jsme zvolili konzervativní. Myslím, že kůže severoamerického bizona neurazí ani ty nejortodoxnější zálesáky.
Trochu problém nastal s botami. U Gucciho jsem si vybíral z asi třiceti párů, ale nebylo to ono. Zoufalý majitel mě nakonec s omluvou pozval na druhý den. A musím přiznat, že přes noc nelenil. Zajistil několik desítek párů turistické obuvi a dokonce pozval i jednoho člověka, aby mi poradil. Trochu jsem se sice polekal jeho zarostlé drsné tváře, ale poté, co jsme se seznámili mi už Reinhold Messner připadal jako celkem sympatický chlapík. Rozhodl jsem se, že jej vezmu na expedici s sebou.
Nakonec jsme zvolili obuv ze sobí kůže s Gore-texovou membránou. Ale protože boty zálesáka mají vypovídat o jeho zkušenostech, nechal jsem ještě zajistit jejich patřičné umazání prachem z jihoamerických stepí a blátem z koryt nepálských potoků.
Takto vybaven jsem, doprovázen skupinou Šerpů, vyrazil na svou vytouženou expedici. Pravda, můj Rolls-Royce jsem musel zanechat doma, ale Range Rover s osmilitrovým motorem, který používáme při objížďkách stájí, byl nakonec celkem vyhovujícím dopravním prostředkem.
Konečně jsme dorazili na místo, kde končí všechny cesty. Zde je to místo, kam civilizace ještě nedostoupila. Zde se setkám tváří v tvář s bouřlivou divočinou, utkám se s krvelačnými šelmami, zde budu odkázán na své vlastní schopnosti a na solidaritu a přátelství ostatních členů výpravy.
Po dlouhém a úmorném pochodu jsem na krásném rovném místě navrhl zbudovat základní tábor. Ostatní členové výpravy však navrhovali pokračovat v pochodu. Přes mé protesty se slova ujal Reinhold Messner a vysvětlil mi, že bychom měli odejít alespoň z dohledu parkoviště, protože tam se stanovat nesmí. Nikdy jsem o podobném zákazu neslyšel, takže si myslím, že nám lhal. Nechápu, jak mohou šerpové takové příkoří snášet. Jejich výstroj nestojí za nic a to ještě nesou zavazadla! Nakonec jsme se utábořili uprostřed temného lesa. Již se stmívalo a to byl pravděpodobně důvod, proč jsme vybrali tak příšerně nerovné a nepohodlné místo. Celou noc jsem oka nezamhouřil. Z toho spaní na tvrdé zemi mě všechno bolelo, údy jsem měl jako zlomené a ve stanu mi bylo zima.
Ráno, místo mé oblíbené snídaně, jsme pojedli jen chleba se sýrem a šunkou, zapili to nechutným čajem a opět vyrazili na cestu. Prodírali jsme se houštím, šplhali po rozeklaných stěnách hor, brodili zurčící potoky a zdolávali hluboké rokle. Všechno bylo tak namáhavé, pracné a bolestivé, že jsem si na nějakou romantiku a souznění s přírodou ani nevzpomněl. S postupujícím dnem mě opouštěly síly a mou mysl začala pokrývat mlhavá přikrývka tropického šílenství. Ostatní členové skupiny se zřejmě dobře bavili na můj účet, ale já jsem už neměl sílu je poslouchat. K večeru jsme konečně zastavili a zbudovali další tábořiště. Okamžitě jsem zalehl a ani nevím, jak jsem usnul. Probudilo mě až zlověstné vytí zvěře a ptactva. Byla hluboká noc a všichni kolem také spali. A v ten okamžik se to zlomilo. Už nemohu dál!!! Potichu jsem vyjmul z batohu svůj mobilní telefon a vytočil spásné číslo. Můj domácí komorník souhlasil, že se mi vydá na pomoc. Ta půlhodina čekání byla nesnesitelná, ale urazit téměř 20 mil z domova nějakou chvíli trvá. Nakonec jsem zaslechl zvuk motoru. Na nic jsem nečekal a jako zběsilý jsem vyrazil vstříc své záchraně.
Po horké koupeli a pořádném jídle jsem se doma rozhodl, že napříště již nic podobného nechci zažít. Hranice našeho zámeckého parku tedy asi nikdy neuvidím, ale nevadí – zdraví je přece jen důležitější.
