Vodníček
„Už zase, paní Rákosníková, vždyť jsem vám alespoň třikrát po telefonu řekl, že o váš případ nemají naše noviny zájem. Nechci být nezdvořilý, ale nepodrobujete se náhodou psychiatrickému léčení?“ Paní Rákosníková zrudla a ruka se sluchátkem se jí začala třást. „Pane redaktore, jak můžete říci takovou věc? Já jsem seriozní osoba a ne nějaká… Co vám říkám je naprostá pravda, proč mi nechcete věřit?“ Redaktoru Vošouchovi docházela trpělivost. Vybavuje se tady s potřeštěnou ženskou a už deset minut měl hrát tenis se svým kolegou Kričkem. To bude zase řečí o nedochvilnosti!
Zkusí jí to znovu naposled vymluvit, snad si dá říct. „Paní, už jsem mluvil s lidmi, kteří tvrdili, že viděli mimozemšťany. Byli o tom nezvratně přesvědčeni. Nejsou mi neznámí ani lidé, které mimozemšťané unesli, některé po nějaké době vrátili a jiné nevrátili vůbec. Proč ne. Hovořil jsem s ženou, která tvrdila, že ji mimozemšťan dělal nemravné návrhy. Byla pěkná, mimozemšťani zřejmě mají dobrý vkus. Také jsem viděl kruhy v obilí a četl Dänikena. Nikdy jsem nevyvolával duchy a osobně to považuji za velmi účinné a velmi nebezpečné pro lidskou psychiku. Navštívil jsem několik míst, o kterých se tvrdí, že je na nich zkoncentrovaná negativní energie, což na mě nijak neúčinkuje, ale neříkám, že je to nemožné. Jeden čas jsem dělal bojové sporty, ale nikdy jsem nepřerazil cihlu rukou, natož hlavou a nehodlám to nikdy zkoušet, ale vím, že jsou lidé, kteří to dokáží.
Zkrátka, paní Rákosníková, zažil jsem mnoho podivných setkání a znám podivné věci, ale aby mi někdo tvrdil tak absurdní věc, jako že má doma v kanalizaci vodníčka, v tom jste naprostá jednička.“ „Pane redaktore…“ „Domluvíme se takto: vy přinesete fotografii toho stvoření a udělám s vámi interview na první stranu. Do té doby – na shledanou!“, zakončil nekompromisně Vošouch, popadl svou koženou bundu a utíkal ze schodů na kurty.
Asi za měsíc mu volal jeho kolega z konkurenčního plátku. Protože to byl Vošouchův přítel, rozhodl se mu odpovědět na všechny otázky. „Mám jen jednu: co ti říká jméno Rákosníková?“ „Divná ženská, víš, s čím na mě přišla? Prý má doma vodníka! Taková volovina, řekl jsem jí, ať přinese jeho fotku, abych se jí nějak zbavil. A co s ní máš ty?“, odvětil Vošouch pobavený představou, že za jeho kolegou, který byl velký materialista a upjatý škrobený člověk, přišla paní Rákosníková se svým vodníkem. Skoro se při té představě rozesmál. „Víš,“ svěřoval se nešťastný kolega, „ta paní mi volá každý den už 14 dní. Chce, abych napsal článek o vodníčkovi v kanalizaci. Vždy když o něm mluví, říká vodníček, ne vodník a také mi vysvětlila proč: její vodníček neplave v řece nebo v rybníce, ale v trubkách, proto musí být maličký. Říkala to naprosto vážně. Projevil jsem zdvořilý zájem dovědět se víc a tak jsem to měl. Rozpovídala se o tom, jak o úplňku vyleze v koupelně na vanu, kývá nožkami a zpívá. Ona ho poslouchá za dveřmi, má prý velmi jemný hlásek. Občas se na něj zajde podívat, ale vodníček se hned běží schovat do umyvadla. Jednou ho našla, jak plave s rybkami v akváriu, ale chudáček se jí tak polekal, že už si dala pozor, aby ho nevyděsila. Vyfotografovat se jí ho nepodařilo, bojí se, že by mu blesk fotoaparátu způsobil trauma. Jak ji mám jen odbýt?“ Vošouch mu poradil a paní Rákosníková zmizela z jejich života.
Za rok si kupoval redaktor Vošouch nový byt v centru, liboval si, jaký bude mít blízko práce. Když skončil se stěhováním, sedl si do křesla a popíjel labužnicky růžové víno. Jeho pohodu nic nerušilo, bavil se pozorováním Měsíce v úplňku a za chvíli usnul. Probudilo ho pískání. Snad tu nemám myši, napadlo ho a vyzbrojen násadou na smeták, vydal se na obhlídku. Neomylně se blížil ke koupelně, přitiskl ucho na dveře: jemný hlásek si vyzpěvoval písničku o Měsíčku. Vošouch vrazil do dveří, zakopl o koš s prádlem, strhl sušící se ručníky a rozbil si brýle. Ještě než došlo na brýle, stačil zahlédnout malého zeleného mužíčka, jak mizí v umyvadle, na kterém předtím seděl a komíhal nožkami.
