Bohouš je vodník
Skrčená postava, pololežící u stolu v rohu hospody nevzbuzovala v okolních štamgastech pozornost. „Lojza zase přebral,“ poznamenal pumpař Koblížek a obrátil oči ke kartám. „Snad zase nebude mluvit o Bohoušovi,“ projevil obavu Kulový Džony. „Kuš, Kulovej, nepřivolávej to,“ okřikl Džonyho Pepouš, poslední ze štamgastů, kteří byli trpěni v hospodě i po zavírací době.
„Bóóóhouš jéééé vóóódník,“ ozvalo se z kouta a Pepouš se obrátil na Kulového Džonyho: „Teď to máš, teď nedá pokoj a bude otravovat, dokud se nesbalíme a nevodejdeme pryč. Já bych tě…“ a napřáhl výhružně mozolnatou pravici. Koblížek ji zachytil: „Džony za to nemůže, víš přece, že to Lojza dělá pravidelně jednou do týdne. Vybrali jsme si špatnej den, raději to zabalíme.“ „Dohrajme alespoň tuhle hru,“ žadonil Kulový Džony, který právě vyhrával. „Nebudeme si ho všímat, stejně pořád mele to samý,“ souhlasil Koblížek.
„Bohouš je vodník,“ opakoval hlas a pokračoval v samomluvě. „Nosí lidskej růžovej mejkap, aby nebylo poznat, že je celej zelenej, já ho lidi viděl a málem mě z toho klepla pepka…“ Lojza přerušil svůj monolog a mocně říhl, hospodu zaplnila vůně meruněk. „Kde na to bere, denně se takhle ožírat,“ vznesl otázku do pléna Koblížek, ale ta nepadla na úrodnou půdu. Všichni měli Lojzy plné zuby. Ten hned poté, co si ulevil, pokračoval: „Byla to úplná náhoda, že jsem ho odhalil. Na stavbě jsem s ním měl společnou maringotku, většinou tam byl sám, protože já tehdy lítal za Božkou, víte, naší kantýnskou. Jednou jsem se vrátil dřív, protože Božce bylo nějak šoufl a víte, co jsem viděl? VÍTE, CO JSEM VIDĚL?“ zařval Lojza mocným hlasem a stoupl si tak prudce, až porazil židli… „Viděl jsem Bohouše, jak stojí u zrcadla a smejvá si ten mejkap, to jsem viděl. Poulil na mě ty svý oči, až jsem si pomyslel, že se na mě vrhne. Co jsem dělal? Utek jsem, jo, co asi, a vod tý doby piju, abych na ten hnusnej ksicht zapomněl, ale pořád ho vidím. Pronásleduje mě,“ skončil Lojza a rozplakal se.
„Kluci, měli bysme ho odnést Božce domů,“ navrhl soucitný Koblížek, „kdo půjde se mnou?“ „Já,“ nabídl se Kulový Džony. Pepouš jim podržel dveře: „Za půl hodiny vás tu kluci čekám,“ a napil se piva. Koblížek a Džony táhli Lojzu domů. „Ten je ale těžkej,“ pronesl Džony. „Ještě jeden blok,“ odpověděl za deset minut zbrunátnělý Koblížek a všiml si temné postavy, která se k nim blížila. Pod lampou poznal Bohouše, který je pozdravil první: „Ahoj kluci, už se zase opil? To jste hodní, že ho nesete domů. Víte, byl to můj kamarád, ale pak na něj bylo všeho moc, a tak se trochu zhroutil,“ dodal a významně si zamával dlaní kolem hlavy. Pak sáhl do kapsy a věnoval Koblížkovi a Džonymu pěknou zelenou bankovku. „Tumáte, kluci, za to, že se s ním taháte, dobrá vůle musí dojít uznání.“ Džonymu div nevstoupily do očí slzy, částečně vyvolané dojetím a částečně vypitou kořalkou: „Vždyť víš, co o tobě povídá každý týden v hospodě a přesto mu to nezazlíváš?“ zeptal se. „Na přátelství se nedá zapomenout,“ vysvětlil Bohouš a šel pryč. „To je teda charakter,“ uznali společně Koblížek i Kulový Džony a dotáhli Lojzu domů. Bohouš mezitím došel do své maringotky, odemkl si a pustil rádio. Posadil se před zrcadlo a vatou si pečlivě stíral mejkap, pod kterým se objevovala zelená kůže.
